Jubilejní, desátý rok své existence, využila Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích k představení nových insignií. Jejich autorem je akademický malíř Jaroslav Huťa (1940), muž v českém prostředí nepříliš známý, ale s řadou renomovaných zakázek v zahraničí. Především v Kanadě, kde řadu let žil a tvořil.

Proč se škola rozhodla vytvořit nové insignie?

Pokud vím, jsou především symbolickým začátkem druhé etapy života VŠTE. Po deseti letech změnila statut a z neuniverzitní bude univerzitní vysokou školou s fakultami. Tedy opravdu historický mezník. A k němu tyto symboly patří.

Proč jsou insignie tak důležité? Co mají o vysoké škole sdělovat?

Jde o symbolický, vnější výraz pravomoci a odpovědnosti představitelů škol, VŠTE nevyjímaje. Insignie demonstrují její prestiž. Na žezlo noví posluchači slibují plnění svých akademických povinností a později, už jako absolventi, se s nimi setkají při promoci. To jsou pro každého studenta či absolventa silné chvíle. Nedivím se, že školy svým insigniím přikládají takový význam.

Už jste se s nimi jako autor potkal?

Ještě v Torontu jsem navrhoval univerzitní žezlo pro Reyerson University, ale bohužel se nerealizovalo. Později v Praze to byl na ČVUT nový přívěs děkanského řetězu Fakulty architektury a žezla pro Fakultu stavební a Fakultu strojní. Typem práce by se sem dala přiřadit i berla biskupa byzantského rítu pro katedrálu v kanadském Markhamu a relikviář pro lebku svatého Lukáše, který je uložen v pokladnici svatého Víta na Pražském hradě. Každý projekt byl ale specifický a vždy jsem se snažil hledat zajímavé řešení.

Lze tyto práce srovnávat s tou pro VŠTE?

Pokud jde o žezla, tak třeba to pro Fakultu stavební ČVUT bylo stylově velmi oproštěné – téměř technicistní. Zatímco při navrhování žezla pro VŠTE jsem chtěl vyvinout něco stejně moderního, ale odlišného. Něco, co by se komplexností a plností obsahu dalo srovnat s klasickými žezly, jejichž studiu jsem se také věnoval. Velmi si vážím, že mě v tomto úsilí nikdo neomezoval, a mohl jsem projekt vytříbit do důsledků a úplné zralosti. I proto se těším na realizaci, na jeho konečnou podobu.

Jaké insignie jste pro VŠTE navrhoval? Z čeho budou?

Řetězy i žezlo jsou zhotoveny ze stříbra ryzosti 925 1000, zlacení částí je v síle 0,3 mikronů. Jsou zde kameny broušené do tvaru mugle, což se týká žuly a vltavínů, a do tvaru pyramidy, To je u žuly a článků rektorského řetězu. Pro články řetězů jsem volil tvar odvozený ze dvou závěsů pro řetězy ústavů, budoucích fakult. Víc prvků by bylo už kontraproduktivních. Tyto prvky mohou být interpretovány obecněji – příhradový nosník jako konstruktivní stavebnost studia a praxe a obrazovka počítače jako zdroj informací a precizního zpracování informací. Řetěz rektora a řetězy prorektorů tvoří články, střední článek, takzvaný srdeční štítek, se znakem Českých Budějovic a přívěsu s barevným znakem VŠTE. Ten je zdobený žulou a vltavíny, tedy místně typickými kameny. Na rubu přívěsu je státní znak.

Čím se liší rektorský řetěz od prorektorských?

Tím, že články řetězu jsou akcentovány kameny a znak města je zlacený, zatímco prorektorské řetězy zůstávají stříbrné. Pak tu jsou ještě řetězy vedoucích ústavů, tedy později děkanů. Jejich články jsou identické s prorektorskými. Jako střední článek, tedy srdeční štítek, je zde aplikována zmenšenina přívěsu rektorských řetězů, ale už bez kamenů. Pro přívěsy ústavů jsem navrhl nové emblémy a na jejich rubu je umístěn státní znak.

Jak se pak liší emblémy jednotlivých ústavů, tedy jak zmiňujete budoucích fakult?

Emblém Ústavu ekonomického a finančního tvoří velká šipka směrující vzhůru. Znázorňuje dynamiku růstu a optimismus. V pozadí je naznačen monitor počítače se sítí a statistickými ukazateli jako symbol informací, plánování a předvídání, pozitivní ekonomické bilance. Emblém Ústavu znaleckého tvoří prostorově kružítko-odpichovadlo a lineárně pravítko s měrnými dílky jako symboly pro všestranné a objektivní posouzení a hodnocení. V případě emblému Ústavu stavebního a strojního jsem využil vztyčený příhradový nosník jako symbol konstruktivního úsilí v teorii a praxi. V pozadí je ozubené kolo, naznačující vývoj strojů a technologií a jejich využití v lidském úsilí.

A pokud jde o žezlo?

Na zlaceném „pestíku“ je jako klenot vztyčena krychle s emblémy školy. Ze své dominující pozice zároveň naznačuje otevřenost a obrací se a působí do všech světových stran. Samotný „pestík“ vychází ze středu „květu“ a připomíná jeho přirozenou součást. Má něco společného s oplodňováním i s medem. Tedy s opakovaným úsilím v přenášení hodnot i s potenciální „sladkou odměnou“. Květ je metaforou svěžího růstu a plného rozvoje nebo chcete-li rozkvětu. Kameny na květu upomínají na místní přírodní vazby. Nýtování a čtvercový půdorys zase na konstruktivní a racionální základ instituce.

A poupě?

Reprezentuje přírodu, rezervoár zdrojů a idejí. Je také něco jako cibule květiny, kde je už všechno obsaženo. Nápis na obvodu „poupěte“ cituje latinské motto školy: Honestas, Cognitio, Prosperitas. Je to proklamace jejích ideálů. Pak je tu ještě „dřík žezla“ posázený čtyřmi řadami kamenů opět ze žuly a vltavínů. To naznačuje probíhající čas a místní přírodní vazbu. Růstem z počátečního zúžení nabývá plné síly. Rozšířený dřík“ končí „patkou“. Dole je uzavřen oblým tvarem žuly. Má symbolizovat solidní zakotvení v realitě, tedy v zemi a v skále.

Dobře se to poslouchá. Tuhle symbolika a příběhy bych v tom nehledal.

Určitě byste nebyl sám… (směje se). Ale výtvarník takhle svět vidí.

Povězte něco o sobě.

To je na román. Pocházím z Břeclavi. Ve Znojmě jsem se ve tříleté keramické škole vyučil modelářem. Tam jsem pracoval se sádrou, dělal formy a trochu sochařil. To se mi později hodilo při navrhování, odlévání a retuších modelů pro pamětní mince firem a institucí. Těch jsem realizoval přes 150. Námětem byly třeba německé dějiny, olympiády v Mnichově a Montrealu. Vytvořil jsem medaile generálního guvernéra Kanady nebo soubor čeští svatí v dílech mistrů. Na mince jsem zpracovával české památky na seznamu UNESCO. Fotografie mého reliéfního portrétu královny Alžběty II. se na kanadských známkách užívala deset let.

Ale zůstaňme ještě u vzdělání. Co bylo dál?

Čtyřletá střední umprumka v Uherském Hradišti, kde se hodně kreslilo, a navrhovala grafika. To mi později prospělo při ilustracích, návrzích log, ale také při práci pro Heraldic Authority of Canada, pro kterou jsem vytvářel s heraldem of Athabasca nové znaky a prapory pro kanadská města. Pro Heraldic Authority of Canada jsem navrhoval i nové erby pro významné občany, které jim udělila královna. Když jsem žil v Československu, ještě jsem stihnul dva roky studovat na pražské AVU – a dalších pět let, po odchodu ze země, jsem strávil na mnichovské Akademii, kde jsem studia zakončil v mistrovské třídě, do které se dostal jen málokdo. Toho si moc cením. Každá škola mi ale něco dala, přinesla a prospěla na několik způsobů mé profesní kariéře.

Ani se pak nedivím, že máte ke vzdělání respekt a pro školy rád pracujete.

Je to tak. To všechno si ale člověk uvědomí, až když je starší. Měl jsem třeba možnost pořizovat i kresebnou dokumentaci při archeologickém výzkumu na Pohansku a v Liptovské Mare. To byla zajímavá a romantická zkušenost v krásné krajině, kdy jsem zužitkoval i své kreslířské dovednosti. Tyto zkušenosti velmi prohloubily můj zájem o historii. V Royal Ontario Museum jsem pak mohl s jistou znalostní vytvořit rekonstrukci jedné vykopávky ze Středního východu. Během působení na ČVUT jsem publikoval řadu článků na různá architektonická témata. Architektura mě zajímala od mládí, ale teprve zde jsem získal příležitost o ní i hlouběji uvažovat. Měl jsem možnost i přednášet o architektonické kompozici, diskutovat se studenty, neboť jsem se vždy snažil vést výuku v polemické rovině. Cílem pro mě bylo nejen předávat vědomosti, ale naučit studenty i tříbit si vlastní názor. Se svou ženou architektkou a historičkou architektury jsme pak z angličtiny přeložili dvě významné teoretické knihy o architektuře: Krierovu práci Architektura volba nebo osud a Lynchův Obraz města. Obě do té doby nebyly českým čtenářům přístupné. Dnes slouží i jako základní učební texty v oboru. To mě velmi těší.

Co jste dělal v Kanadě?

Tvořil a měl příležitostné přednášky o sochaření. Žil jsem zde dvacet let. Po téměř sedmiletém pobytu v Německu.

Proč jste se vrátil?

Jak říká jeden taoistický text: Chceš-li vidět věci hlouběji, běž dál, chceš li vidět být ještě hlouběji, běž ještě dál, ale chceš vidět věci, jak jsou, započni svůj návrat. Navíc k rodné vlasti, k Moravě a Praze, mám velmi vřelý vztah.

Kde jste pracoval?

Když jsem se v roce 1996 vrátil zpět do Česka, vyučoval jsem celých 13 let na plný úvazek na pražské Fakultě architektury ČVUT. Nebylo to vždy snadné, ale patří to mezi nejkrásnější roky mého života. Pracovat s mladými adepty je velká věc. Učil jsem kreslení podle modelu a navrhování výtvarně artikulovaného komponentu a detailu v architektuře. Přednášel jsem velmi rád a myslím, že jsem mnohé mladé talenty svými názory i zaujal anebo je aspoň přinutil se vůči nim vymezit. Navíc, jsem vždy měl i dost zahraničních studentů.

Čeho si nejvíc ceníte?

Na jedné straně jsou veřejná ocenění jako čestné občanství a zlatý klíč amerického města Memphis z roku 1992, cena Die Freunde der Bildenden Kunst, kterou mi v roce 1974 udělili v Mnichově nebo začlenění do National Index of Artists z Ottawy v roce 1978. Na té druhé pak zážitky spojené s mou prací. V průběhu let jsem třeba navrhoval i kovový nábytek, dekorativní mříže pro Cardinal Carter Academy for Art v North Yorku nebo padesát metrů dlouhé arkády s železným plotem a bránou pro Národní centrum opery v Torontu. Na to jsem obzvlášť hrdý. Podobně dlouhý je i plot před vilou Foglar v Klánovicích. Různorodost zakázek prostě k práci výtvarníka patří, chce-li se uživit. A mě navíc práce, i ta různorodost a prostupnost mezi obory, vždy velmi těšila a bavila. Se svou ženou jsem proto spolupracoval i na architektonických studiích, včetně svatební kaple v Bílých Poličanech, návrhu úprav parteru za kostelem Panny Marie sněžné v Praze, Modlitebny v Římské ulici. Některé úkoly jsem navrhoval sám, například kapličku ve Štěkni.

Kdo vás v životě ovlivnil?

Za ta léta jsem poznal přímo i „na dálku“ řadu lidí. Zmíním alespoň Leona Kriera, významného teoretika postmoderní architektury a architekta Prince z Welsu, se kterým jsem ve stálém písemném styku. Zvlášť milé bylo přátelství se zpěvákem Karlem Krylem, kterému jsem v roce 1974 navrhl první obálku jeho gramodesky Carmina resurrectionis. Zajímavostí je, že text na desku graficky zpracoval sám Kryl. On byl i talentovaný kreslíř i malíř. Byl také přijat na Akademii v Mnichově, ale nestudoval. Jednou jsme se například kreslili navzájem. Ještě ten portrét mám.

Co vás spojovalo?

Přátelství. Vzájemně jsme se v Mnichově navštěvovali, a když měl koncert v Torontu, tak u nás přespával. Měl jsem s ním i privátní nahrávku „moravských dvojzpěvů“, kde druhý hlas jsem Karlovy zaopatřil já. Velmi lituji, že tu s námi už není… Když jsem učil na ČVUT, potkal jsem plno významných architektů, při zmiňovaných archeologických průzkumech zase archeologa evropského formátu Karola Pietu. Na tyto lidi rád vzpomínám.